V malém údolí na pomezí dvou panství nastal jednoho večera neobvyklý ruch. Vévoda Khirsah přijel, aby dodržel své slovo dal ruku své jediné dcery Siluan hraběcímu prvorozenému synu Gorduinovi...

      Toto všemi zapomenuté místo bylo vybráno proto, že právě v těchto končinách před dvanácti léty zachránil při společném honu hrabě Tygr svému sousedu, vévodovi Khirsahovi život.

      Pár chvil poté, co spolu vévoda s hrabětem zasedli k družné debatě, dorazil k jejich ohni místní poustevník.



Nenechal se dlouho pobízet a začal vyprávět jednu z legend o praotci všech bohů Orovi, jeho božských dětech Lále, Pó, Tinky-Binky a Dypsim a o moci, kterou do medailonů sám Or vložil před svým odchodem na noční nebesa…

      Svůj příběh ale poustevník nedopověděl, neboť byl přerušen příchodem královského posla, jenž přinášel zprávu o tom, že král přijal novou víru a všichni staří bohové se zapovídají.

     Poustevník však řekl dost nato, aby vévoda i hrabě po medailonech prahnout začali…

      Prvorozený syn tou dobou však řešil zcela jiné problémy. Chtěl mít jistotu, že jej nastávající bude milovat, a tak požádal poustevníka o nápoj lásky. Ten mu snad omylem, snad ze stařecké roztržitosti podal místo nápoje lásky dryák, který z Gorduina učinil šílence vraždícího vše kolem sebe, jeho samotného navíc učinil nezranitelného.

      I začala jeho snoubenka hledat lék, který by jejího milého nepříčetnosti zbavil, až jej našla v receptu na Boží dar. Sama hnětla těsto, vlastníma rukama pecen vytvarovala, aby jej posléze šílenému snoubenci do lesa přinesla a tím jej zachránila.

      Tou dobou částečně pominula dávná kletba, kterou kvůli jednomu mnichovi na celý chrám seslala čarodějka – mnichova dávná láska, před níž dal v mládí přednost chrámu. Kletba způsobila, že se chrám i s jeho obyvateli stal neviditelným.

      Mnicha bylo možné opět vidět až po dlouhých 700 letech, samotný chrám bylo nutno dle plánů teprve zlatým lanem zviditelnit.

      A tak se stalo, že se vévoda se svou družinou ocitl tváří v tvář mnichovi, který mu nabídl to, co považoval v chrámu za nejcennější – poslední karafu s proslulým Panenským vínem ve sklepích kdysi přechovávaných, pokud se mu podaří chrám zviditelnit.

      Po notném lopocení se vévodovým mužům podařilo zviditelnit chrám Vědění, v němž kdysi stály tři za čtyř oltářů Orových dětí, zatímco čtvrtý oltář stával v chrámových zahradách, ale dovnitř se nedostali, neboť neměli klíč.

      Od ducha chrámu vévoda dostal slíbenou odměnu, která mu byla záhy ukradena nenechavýma rukama jedné z hraběcích čarodějnic, čímž bylo přátelství obou šlechticů silně otřeseno.

      Dříve však, než ona čarodějka mohla s vínem jakkoli naložit, použil svého chmatáckého umu také vévoda. Od věštkyně pak za víno zjistil, že všechny medailony měl nebo snad ještě má temný mág Lord Asper. Ptal-li se na klíč k chrámu Vědění, pak bez sebemenšího úspěchu. Dokonce ani skřítek Karkulák, se kterým se mohl domluvit jen ten, kdož veršovánky ovládal, mu nedokázal pomoci…

      Vévoda tedy začal pátrat po tajemném Lordu Asperovi, až objevil svatyni jeho sester, kde se mu podařilo narušit pečeť, která strážila ducha jedné za sester. Její duch postupně ovládl mysl všech žen v okolí, aby se nakonec usadil v jedné z nich , která se čas od času musela dotknout černého srdce v hlubokém lese ukrytého. Mužům v okolí nastaly zlé časy, ženy je začaly vraždit na potkání.

      Jedinou ženu, kterou temný duch neposedl, byla kartářka.



Proto asi právě v jejích kartách hledali muži odpověď na otázku, kterak ženám hlavu napraviti…

      Karty prozradily, že je nutné černé srdce Asperky zničit. Jali se proto muži sledovat ženy, až zjistili, ve které temný duch přebývá. Tu pak se snažili sledovat a bojem vyčerpat natolik, aby se včas černého srdce nedotkla… tak začala moc ducha slábnout a všechny ženy, až na tu, ve které duch své místo našel, přestaly divokými být.

      Nakonec černé srdce muži našli a nechali jej kovářem



zničit, čímž i poslední ženu ze spáru démona osvobodili, jméno Divoká jí však již zůstalo…

      S novým dnem se podařilo hraběcí družině objevit klíč k chrámu Vědění a chrám jím odemknout. Duch mnicha, který od zviditelnění chrámu nemohl již procházet viditelnými zdmi, tak byl opět volný…

      Poté, co se vévoda a hrabě doslechli, že scelením jednotlivých úlomků oltářů mohou medailony získat, a že chrám i další rozličné poklady ukrývá, začali pátrat po způsobech, jak získat oltáře i správná hesla k pokladům.

      Duch chrámu chtěje obnovit krásy chrámu, začal jednotlivé fragmenty oltářů zlatem vyvažovat a tak se oltáře začaly pomalu, ale jistě skládat a skoro by se zdálo, že neklidné časy jsou již minulostí…

     Jaké to bylo VĚRU překvapení, když kdosi otrávil koně nejmladšímu z hraběcích potomků, mladé, všemi milované Maat. Také vévodova dcera Siluan a její snoubenec pocítili při večeři ostrou bolest v žaludku, Gorduin dokonce do mdlob upadl…

      Nebyl by to hrabě Tygr, kdyby ještě téhož večera bystře neodhalil úklady svého druhorozeného syna Telcontára, kterého hned z rána obvinil, dal spráskat a nakonec do vlhké kobky v podzemí uvěznit.

      Téhož rána vstoupili na posvátnou půdu chrámu čtyři skřeti, kteří přinesli zbývající části oltářů. Mnich natěšen, že oltáře po staletích opět v jejich celistvosti spatří, obřadně přikládal poslední části oltářů. Když pak na oltářích postupně medailony začaly se zhmotňovat, osobně je na krky skřetů zavěsil, netuše, že z nich nezranitelné tvory činí…

      Ledva čtvrtý medailon svou hruď nalezl, aktivoval se pátý, kdysi tajně vyrobený medailon, jež stvořil Lord Asper – válečník, který při tažení v dalekých zemích k černé magii řádně přičichl. Pátý medailon byl vyroben tak, aby ovládal čtyři medailony, které dříve bohům patřily a aby ze záhrobí Asperova ducha na svět vrátil…

      Sotva se Nositelé čtyř se svým pánem střetli, začal tento projíždět krajem a podrobovat si vše živé… Vévoda spojil své síly s hrabětem a společně se snažili hledat způsob, jak se Asperově moci postavit.

      Mnich, do jehož chrámu Lord Asper i se svými nohsledy vtrhl, si pozdě uvědomil, čemu předáním medailonů napomohl a rozhodl se proti tomuto zlu lidem pomoci. Umožnil vévodovi a hraběti nahlédnout do starého svitku, dle kterého bylo možno sestavit prastaré artefakty, které ještě z dob uctívání boha Ora pocházely. Dokonce si vzpomněl , že jeden takový před časem do chrámových sklepů zanesl, ale najít se mu jej nepodařilo… Tou dobou jej měl při sobě uvěznění hraběcí syn Telcontáro, do jehož kobky mnichovi zapadl větrací šachtou…

      Asper zatím ze sklepení propustil hraběcího syna, aby ten uznal jeho svrchovanost. Telcontáro se však v hodině dvanácté rozhodl Lordu Asperovi utéci a poprosit otce, sourozence i budoucí švagrovou o odpuštění…

      Napravený Telcontáro svému otci starý předmět předal ihned poté, co společně odrazili jeden z útoků skřetí tlupy, která nadvládu Lorda Aspera přijala. Do skládanky tak chyběl poslední artefakt – zlatá soška skřítka Karkuláka,



který ji s lidmi posléze vyměnil za svůj portrét…

      Po spojení všech artefaktů začalo slabě sněžit a všichni, kterým nějaká vločka do dlaně spadla, byli obdařeni silou samotného Ora a zbraně v jejich rukách byly sto zraňovat jako Lorda Aspera, tak Nositele čtyř…

      I seběhl se nelítostný boj, na jehož konci byla Asperova moc navždy zničena a lidé krom chystané svatby měli co slavit.

      Toho večera, který někteří již asi navždy s Válkou světů budou mít spojený, se odehrály hned svatby dvě… Gorduinovi se po týdnu útrap přeci jen dostala Siluanina ruka a i na jeho mladičkou sestřičku Maat se usmálo štěstí v podobě novopečeného rytíře Boba le Kralic… Zdali se Gorduinův a Maatin bratr Telcontáro skutečně napravil těžko říci, jisté je jen to, že ani na jednu svatbu nepřišel…