Šelmaberk 2003      Šelmaberk 2004

     Jednoho chladného rána se královna Emrys probudila s nepříjemným pocitem, že toho dne se stane něco, co jí nebude milé. Nevěděla, co se má stát, ale věděla, že se to stane…
   A než den předal vládu noci, její předtucha se naplnila. Byly jí odcizeny vzácné kameny, které dostala od své kmotřenky.
   Nedlouho poté si k sobě zavolala rytíře Tempa a přikázala mu vypátrat zloděje a nalézt ukradené drahokamy. Temp neváhal a ještě téhož dne opustil královské město směrem k Raganarskému hrabství, kam podle vidiny nejvyššího Valicornského věštce vedly lapkovy kroky…

   Zloděj byl na tuto práci pouze najat a svůj lup měl předat na předem stanoveném místě za tučnou odměnu tajemnému objednavateli. Své odměny se však nedočkal, tajemný muž místo sebe poslal vraha Šterna, který zloděje zabil a oloupil…

   V Raganarském hrabství, nejzápadnější výspě Valicornského království, přestaly být cesty po letech bezpečné, množily se skřetí přepady, lesy nad pevností se potulovali trolové. Strach lidí byl natolik silný, že někteří po setkání s tlupou pěti skřetů uvěřili tomu, že skřetů neviděli pět, ale osm. Což však mohl být také následek studia na trolí univerzitě či na některé z průmyslovek.. V každém případě nebylo žádným uměním zahlédnout v lese jednoho skřeta, který před sebou hnal skupinku lidí tak, jako pastevecký pes žene své tupé ovce.
   Není divu, že v takových dobách se lidé uchylovali ke starým legendám, obdivovali dávné hrdiny a vítali každého poutníka, který jim přinesl příběhy, v nichž dobro zvítězilo nad zlem. Proto když do Raganaru zavítal poutník Garalt a začal vyprávět svůj příběh, ztichli všichni přítomní a naslouchali jeho hlasu…Garaltova legenda

   Ve stejnou dobu, co lidé hltali Garaltova slova, v jeskyni ukryté před všemi nezvanými hosty promluvil ke skřetům poslední přeživší z národa Kha-Dur-See, temný mág, velekněz boha chaosu… Kha-Zadas…
   Kha-Zadův projev
   

   Tutéž noc sbírala léčitelka Siluan pod zastřenými měsíčními paprsky vzácné byliny, když tu očima zaznamenala jakousi záři a v nose jí zaštípal dým. Bylo jí divné, že by se v tyto temné dny někdo odvážil v noci do lesa a poutal na sebe pozornost rozděláváním ohně.
   Nejdříve ji napadlo, že narazila na skřetí tlupu, ale protože krom dýmu nic jiného necítila... na místě je poznámka o skřetí hygieně... tedy hygiena se ve skřetím slovníku nikdy nevyskytovala, a to hned ze dvou důvodů. Jednak skřeti nepouživají prázdné výrazy, pro něž nemají obsah a za druhé žádný skřetí slovník nikdy vydán nebyl... Siluan se rozhodla věci přijít na kloub. Jaké bylo její překvapení, když seznala, že záře i dým vycházejí z hořících vozů přepadané karavany.
   Ve světle dohořívajících vozů zahlédla několik zmrzačených těl, ale jen v jednom plápolal plamínek života. Léčitelka se k němu sklonila a pokusila se plamínek rozdmýchat v plamen. Při té příležitosti si nemohla nevšimnout, že jde o rytíře. Chvíle, kdy se jeho mysl vrátila z prostoru mezi tímto a oním světem, stačila Siluan na to, aby zjistila, že jde o rytíře Tempa, který byl spolu s doprovodem přepaden skřety.

   Té noci se Siluan příliš nevyspala... podotýkám, že to (k její škodě) nebylo z důvodů, pro které se v jejím věku nevyspí jiné dívky... Usnula až k ránu a snila sen, ve kterém ji navštívila její bohyně a vyjevila jí, že dávných hrdinů nebylo pět, jak se obecně míní, ale šest. Důvod, proč o šestém hrdinovi nebyla v kronikách ani zmínka, byl prostý. Šestý hrdina se v době Závěrečné bitvy nenacházel na bitevním poli, ale na loži u své kuběny... no ten věděl, jak správně užít života... Do bojů nezasáhl a byl prokletím nucen bloumat světem až do doby, kdy následek svého chtíče odčiní.
   Bohyně dále vyjevila, že šestý hrdina se potuluje v blízkosti Raganaru, a přijde čas, kdy Siluan vyhledá a požádá ji o pomoc…

   Ač byl sluneční svit nad Raganarem každého rána slabší a slabší, lidé dokázali vycítit, kdy je ráno, byli schopni vstát a věnovat se svým každodenním povinnostem a neopomíjeli ani své po léta udržované tradice a zvyky.
   Denně vycházel Raganarský deník, ze kterého mohli ti, jenž uměli číst, předčítat těm ve čtení méně zdatným o různých výročích, novinách z celého království a nejrůznějších legendách. Šťastlivci, kteří uměli nejen číst, ale i psát, si mohli psaním legend pro deník i přivydělat.
   Pro vášnivé čtenáře byla ve městě k dispozici také knihovna, jejíž správkyně, účetní a ředitelka v jedné osobě - ctihodná Molti - pečlivě opatrovala i svitky z dob, jež již nikdo nepamatoval… ne snad, že by pod sluncem nechodil nikdo tak starý, ale paměť je jak známo pomíjivá…

   Jednoho rána, když se Molti rozhodla vymést pavučiny i z posledního koutu knihovny... někteří se možná podivují, proč někdo vymetá pavučiny - obydlí pavouků, kteří nosí štěstí. Molti však patří k těm, co za štěstí považují mušku jenom zlatou a mouchy pavučinách umírají... A přitom vymetání narazila na dveře, o kterých do té doby neměla ani tušení. Zkusila je otevřít, ale nešlo to. Myslela si, že jsou zarezlé panty, ale tato její domněnka se při bližším prozkoumání ukázala býti lichá. Dveře chránilo něco jiného…
   Jak později zjistila, k otevření těchto dveří byl nutný klíč, jehož jednu třetinu v knihovně našla - byla to část hliněné destičky s čarami připomínající mapku bludiště, což byl možná důvod, proč trolové, kteří u sebe nosili další díl oné destičky…. aniž by tušili proč ji s sebou stále nosí… ji začali opisovat a prodávat těm, co před nimi ve strachu rovnou neprchli..

   Nejrůznějších kopií…někdy i úmyslně chybných... na to musel troly někdo navézt... kolovalo hrabstvím mnoho. Tak se stalo, že i Ti, co postupně získali dvě originální části klíče, když popatřili na část, která byla v knihovně, jali si jí také obkreslovat… Teprve poté, co jim Molti navrhla, že by části klíče mohli spojit a společně tajemné dveře otevřít, od své zbytečné činnosti upustili.
   Světlo světa tak po drahných letech spatřil jeden z nejstarších svitků knihovny, svitek s návodem, jak vyvolat ducha druidky Ariadny.
   Dle jiného svitku uloženého v knihovně bylo lze vyčíst, kde se nalézá Ariadnin hrob, místo, kde je nutné vykonat rituál a pronést zaklínadlo…

   Toho dne řešil Řád Draka v čele se svým představeným - velmistrem Telcontarem jiné starosti. Byla jim z oltáře Chrámu Draka uloupena soška Draka. Velmistr měl enormní zájem na tom, aby se soška co nejrychleji vrátila do jeho chrámu, neboť prostřednictvím této sošky byly jeho magické schopnosti větší. Byl proto ochoten obětovat i peníze řádu a zaplatit trolům za vrácení sošky nemalou sumu.
   Sošku vzápětí svěřil rytíři Tempovi, který ji měl neprodleně vrátit do Chrámu Draka. Tempovo srdce zaplesalo, když mu velmistr tuto sošku předával, neb od doby, co o této sošce slyšel, chtěl ji do své sbírky. Když se pak Telcontar ptal po své sošce, svedl Temp její ztrátu na skřety…

   Pán Raganaru - hrabě Gorduin - měl svých starostí také dost. Nejen že cesty v jeho panství nebyly bezpečné, trolové a skřeti si stále častěji troufli přijít na dohled od města a pevnosti, ale navíc i v samotném městě vypukla vzpoura. Nájemný vrah Štern spolu s nemalou skupinou nespokojených obyvatel požadoval Gorduinovo vyhnání. Narychlo svolával Gorduin své věrné a najímal žoldáky na svou obranu a k potlačení rebélie…
   Rytíř Temp, spokojený sám se sebou, se zatím rozhodl získat další předmět do sbírky. Vyhledal spolu se svými druhy místo posledního odpočinku druidky Ariadny, vyvolal jejího ducha a předal mu dar, který duch požadoval.
   Od ducha Ariadny vyzvěděl, že za svého života měla oddaného orla, který po její smrti odnesl Ariadninu čelenku do svého hnízda. Temp ono hnízdo posléze nalezl i s čelenkou, kterou přinesl duchovi, jenž ji Tempovi věnoval i se schopnostmi, které s čelenkou souviseli. Rytíř Temp tak byl v tu chvíli jediný, kdo mohl mocného Kha - Zada nějak ohrozit…

   Kha - Zadas se svými skřety mezitím hledali zapomenutý Chrám boha chaosu. Temný mág zapátral v zasutých vzpomínkách a netrvalo dlouho a Orinův chrám našli. Tam za přítomnosti všech živlů - ohně, země, vody a vzduchu vykonal Kha - Zadas rituál, kterým z jednoho ze svých skřetích bojovníků udělal skuruta.

   Když slábnoucí jazyky slunečních paprsků naposledy toho dne olizovaly Raganarskou pevnost, seřadil se před ní dav vzbouřených Šternovců. Po vyrovnaném boji nakonec uhájil Gorduin pevnost a udržel si tak vládu nad svým rodovým panstvím… tedy pokud za vládnutí budeme považovat platbu trolům za průchod vlastním lesem a zbabělým utíkáním před skřety.

   Patronkou následujícího dne byla Freya. Gorduin, který chtěl svým poddaným dokázat, že je v jeho silách vyrovnat se se skřetími bandami, spojil své síly s Telcontarem, jenž chtěl nazpět Draka. Bok po boku se vypravili se svými družinami do lesů raganarských na skřety.

   Po lesích se krom skřetů toulal také jeden láskychtivý poutník, který u sebe přechovával dračí oko. Jedno z těch dračích očí, po kterých prahnul Kha-Zadas. Zbraně ni kouzla na tohoto poutníka byly bez účinku, a tak chtěl-li Kha-Zadas získat dračí oko, musel poutníkovi přinést lektvar lásky.
   Lektvar lásky byla schopna uvařit jen čarodějnice žijící v Temném lese. I vyrazil proto Kha-Zadas se svými skřety do Temného lesa, kde pověřil skřetí šamanku Ginny vyjednáním obchodu… přeci jen čarodějnice dle některých pramenů používají tzv. hlavologii, která byla pod Kha-Zadovu rozlišovací úroveň…nebo toho rána Kha-Zadas jednoduše zapomněl svůj umělý chrup v cínovém poháru a nechtěl se před lepou děvou ztrapnit...
   Čarodějnice měla většinu přísad na lektvar u sebe, ale chyběl jí kotlík, ve kterém by mohla svůj dryák uvařit, a hlavní složka nápoje - med.
   Vyslal proto Kha-Zadas svého odolného skuruta Mera původem z drsného severu, aby med někde opatřil, a to i za cenu včelích bodanců či setkání s medvědem… v tom druhém případě měl Mer donést i medvědí kůži, neb stařičký Kha-Zadas na sobě čas od času, především v noci, pociťoval počínající revma…
   Než se Mer s medem stačil vrátit, ukul mág za vlkodlačího vytí, dolehnuvšího do Temného lesa z dáli, malý koltík... Ginny tak mohla přinést od čarodějnice nápoj pro poutníka.

   Rytíř Temp zatím odhalil, že královniny kameny přechovává vůdce kupeckého cechu Wolfling. Sepsal proto list pro královnu a aby si byl jist, že bude zpráva doručena, poslal místo jediného posla posly hned tři.
   Wolfling, jehož karavana se toho dne ubránila trolům, se o listu pro královnu doslechl a snažil se jeho předání zmařit. Najal vražedníky, kteří měli za úkol hlídat pevnost a posla zabít... pravděpodobně při výběru vrahů použil svou osobitou techniku komunikace, a tak jediného posla, který skutečně vyjel z pevnosti,musel zabít sám. Zbylí dva nepozorovaně opustili město a po dlouhé cestě předali list do rukou královského komořího.
   Kupec cítíce stále měkčí a měkčí půdu pod nohama kvapně sbalil své věci a nazítří opustil Raganarské hrabství…

   Když po nekonečném trmácení se po lese narazila hraběcí družina spojená s Řádem Draka konečně na skřety, cítili se lidé poněkud vyčerpaní. Kha-Zadovi stačilo málo a ve všech v mžiku vyvolal strach. Několikrát bojovali lidé každý sám se sebou, aby ten hrozný pocit překonali…
   Kha-Zadas si byl jistý léčivými schopnostmi Siluan a proto se ji od počátku snažil oslabit ohnivými koulemi a blesky. A nakonec, aby do této malé bitvy vůbec nezasáhla, vytvořil pod ní propast ne nepodobnou té, do které o chvíli později nechal spadnout také velmistra Řádu Draka.
   Zatímco nechal skřety bojovat, sestoupil do propasti za Telcontarem, aby mu nabídl tajný pakt: Telcontar se vzdá Draka a přijme boha Orina, Orin na oplátku prostřednictvím Kha-Zada bude Telcontara ochraňovat. Na důkaz spojenectví pak Telcontar položí v Chrámu Draka na oltář stříbrošedou kouli…

   Chrám Draka byl v těch dnech jednou z nejnavštěvovanějších budov Raganaru, neboť jedině z jeho stél bylo možné přeložit svitek na vyvolání Freyina ducha.
   Hrabě a jeho druzi znali obřad nutný k vyvolání, ale chyběly jim rudé růže - dar pro Freyu. Růže u sebe nosili dva nerozluční přátelé Khirsah a Merendil. A protože se ani hrabě ani Khirsah s Merendilem nechtěli smířit s tím, že by některý z nich nezískal Freyin medailon, rozhodli se jej společně uschovat v knihovně…

   Čarodějnice z Temného lesa odhalila léčitelce Siluan existenci mluvícího stromu, který by jí mohl pomoci v pátrání po šestém hrdinovi…

   Večer v Chrámu Draka, před zraky řádových bratří, položil Telcontar stříbrošedou kouli na oltář s tím, že jde o dračí vejce a že se z něj časem vyloupne drak…
   O kus dál a o chvíli později dokázal rytíř Temp zúročit své nové schopnosti, které získal spolu s čelenkou a ukázal tak ostatním lidem, že i Kha-Zadas je zranitelný. Mocný mág, který po staletí nebojoval, se jen stěží bránil svým tesákem Tempovu meči. V rozrušení dokonce zapomněl na některá kouzla, která by mu přinejmenším zabezpečila bezpečný únik.
   Tempův úspěch tak byl pro raganarské malou jiskřičkou naděje… malý krůček pro člověka, velký skok pro lidstvo...

   Kha-Zadas se ze svých zranění s Orinovou pomocí přes noc zmátořil a na prahu nového dne zasvěceného mágu Milésiovi vládl větší silou než dříve…

   Stejně jako v předchozích dnech, zatoužilo i dnes mnoho lidí po vyvolání ducha, tentokráte Milésiova. Mapu se zakresleným místem Milésiova posledního odpočinku u sebe přechovával poutník Garalt, který ji byl ochoten vyměnit za drahokam označovaným jako "skřítčí vejce", protože jej dlouhá staletí vlastnili skřítci.
   Najít skřítky však nebylo snadné. Idril, které byla před lidmy vždy velmi plachá, si své komplexyléčila právě na bezbraných skřítcích, a tak se jejich řady rok od roku tenčily.


A protože věděla, jak moc pro skřítky jejich vejce znamená, prozradila lidem, kde je hledat... Z těch míst si onen drahokam odnesl rytíř Temp v doprovodu Illáena častěji zvaného Orálek a hraničářkou Niemi.
   Khirsah, který si skřetčího vejce v Tempových rukách všiml, Tempa kouzlem uspal a drahokam mu vzal. Nakonec uzavřeli dohodu a pro mapu šli ke Garaltovi společně…

   Jiní lidé hledající stejný drahokam uvěřili trolovi Goblinovi, že když na něj počkají, přivede jim skřítky…


...místo nich o mnoho okamžiků poté k lidem přivedl skřety se slovy: "čím větší skřítek, tím lepší skřítek" Lidé při pohledu na skřety vzali nohy na ramena a až na jednoho záhy zajatého zmizeli…
   Chvíli na to jiný trol - trol Bonifác, navrhl Kha-Zadovi: "Já vidět rostlinu, já jí chtít utrhnout a ona mi vzít meč, co ty mi dát, když já ukážu rostlinu?" Kha-Zadas s trolem pár okamžiků hovořil plynulou trolštinou... po rozhovoru s troly mág zpravidla ještě notnou chvíli mluvil i na nechápající skřety trolsky... Až se s trolem dohodli. Bonifác se zavázal ukázat jednomu ze skřetů - lučištníkovi Ešovi - rostlinu výměnou za zajatce, kterého si Bonifác přál k večeři. Kha-Zadas poslal lučištníka, protože se domníval, že záhadná rostlina odebírá bojovníkům pouze sečné zbraně. Jak se podivil, když viděl utíkajícího Eše, kterému byl v patách trol Bonifác třímající v ruce meč.
   Kha-Zadas v podobných situacích házel troly do propastí, a tak je pravděpodobné, že tomu bylo i v tomto případě…a protože k vytažení z propasti je potřeba dvou dalších bytostí a trolové v celém lese byli pouze dva, měl druhý trol o zábavu postaráno, neboť sehnat "dobráka", který pomůže vytáhnout jednomu trolovi toho druhého odměnou za to, že ho pak společně sní, nebylo pokaždé snadné…

   Temný mág poznal na jednom ze svých skřetů, že mu něco tají. Snažil se projít jeho myšlenky, ale nic z toho, co ve skřetově mysli našel, mu nedávalo smysluplnou odpověď. Několikrát si vzal Eše stranou od ostatních skřetů a nenápadně se snažil zjistit, co mu Eš tají, skřet se však pokaždé tvářil udiveně a někdy až uraženě, z čehože ho to pán podezírá..
   Až to Kha-Zadas nevydržel a uhodil na něj:"Vím, že něco neseš, nevím, co to je, ale chci to vidět." Eš se chvíli zdráhal ukázat Kha-Zadovi "blejskátko", jak skrývanému předmětu říkal, s tím, že by mu je pán vzal, ale po chvíli otevřel svou mošničku a odkryl Kha-Zadovi své tajemství - stříbrnou růži. V tu chvíli Kha-Zadovi došlo, proč nemohl proniknout skřetí myslí, vždyť ani v nejmenším nepovažoval stříbrnou růži za "bleskátko"…

   Někteří lidé ten den narazili v hlubokých lesích na město nemrtvých se zříceninou Bertiliovy věže, v jejíž troskách byla "pohřbena" kniha kouzel. Hraničáři laškovali s nemrtvými strážci slovem i mečem, síly jim však ubývali. Uvítali proto příchod hraběcí družiny s drakověrci. Společnými silami nakonec zahnali nemrtvé zpět do mělkých hrobů…
   Z trosek pak vykopali knihu kouzel, do které zanedlouho Algi... z neznámých důvodů... nechal nahlédnout Khirsaha, který si ji ve chvíli opsal…

   Hraběcí družina a Řád Draka později zahlédli kamennou stavbu, kterou chránila jakási bariéra. I když se všemi dostupnými prostředky snažili bariérou projít, nepodařilo se jim to. K překonání ochranné bariéry bylo nutné nakreslit nejen symbol, který byl na desce v ruinách Bertiliovi věže hned vedle knihy kouzel, ale také pronést zaklínadlo, které měl sbíráním posedlý rytíř Temp uložené na bezpečném místě pod heslem…
   S pomocí čarodějnice bylo heslo k Tempovu zaklínadlu obejito a zaklínadlo držel ve svých rukách Qmax, který společně s Khirsahem a Merendilem zrušili bariéru, předali duchovi Melésia opis knihy kouzel coby dar a získali mocnou hůl, jejíž schopnosti na sebe převzal Khirsah. Od té chvíle měl Kha-Zadas již dva vyrovnané soupeře, zraňoval ho Tempův meč a životy mu ubírala i kouzla z Khirsahovi hole…

   Šestý hrdina, který trpěl totální ztrátou paměti a po celá staletí bloumal světem, vypil dryák vracející paměť. Po posledním doušku mu bylo jasné, že kdysi býval mocný bojovník a že jistě žil již v době Závěrečné bitvy u Bílé řeky. Na své jméno ani na to, na jaké straně v oné bitvě bojoval si však nevzpomínal…

   Následujícího rána přinesl posel od královny Emrys zatykač vypsaný na hlavu Illáena pro urážku královského majestátu. Odměnu 15 stříbrných si ještě tentýž den odnesl skřetí náčelník Mer…

   Ten den vzpomínalo hrabství na barda Malduna, jehož ducha mohl vyvolat amulet střežený troly společně s písní, jejíž text u sebe měla elfka, která ji nedala za nic jiného než za stříbrné růže…

   Řízením osudu se svitek s písní dostal až k hraběti, který se svou družinou pěním písně u hrobu Malduna ducha zcela nevyvolal, neboť nikdo z nich neměl amulet, který se tou dobou už nekýval na trolí hrudi, ale na hrudi Khirsaha.

   Velmistr Telcontar využil mdlé mysli šestého hrdiny, kterému již léčitelka Siluan vrátila všechny jeho vzpomínky, a zeptal se ho, zda by mu nedal svůj meč. Šestý hrdina v tu chvíli ani netušil, že sotva podá Telcontarovi meč, ten s ním okamžitě začne prchat.
   Snad Orin vedl jeho kroky, jinak by se dalo jen těžko vysvětlit, že se zanedlouho setkal se svým nyní již jen těžko tajeným temným spojencem.
   Kha-Zadas na svou stranu…alespoň pro nejbližší okamžiky.. získal také Khirsaha, držitele Milésiovy hole. Společně s Merendilem se všichni vydali za bardovým duchem. Ten, napůl vyvolán písní, sotva popatřil na Khirsahův amulet, zjevil se zcela a sdělil přítomným, že ho kdysi zabil Ohnivec, který mu vzal bederní pás - po čelence, medailonu a holi - další z mocných artefaktů. Darem dostal píšťalku samého Kha-Zada, který s ní předtím svolával své skřety…
   Spojenci se odebrali k Ohnivci a po vyčerpávajícím souboji jej Telcontar zabil. Neopomenul hlasitě provolat slávu Orinovi. Než se však stačil vzpamatovat, uzmul Ohnivci Maldunův pás Merendil. Chvíli se o něj s Telcontarem přeli, až se dohodli, že půjdou za duchem oba, aby některému z nich pás věnoval a přešly tak na dotyčného magické schopnosti pásu.
   Sotva je duch spatřil, zeptal se, zda přicházejí spolu.


A když svorně odpověděli, že ano, nedal duch pás nikomu s tím, že cítí temné síly a že celý život bojoval proti Orinovi, Kha-Zadovi a jim podobným a že rozhodně nebude dávat mocný artefakt tomu, kdo provolává slávu Orinovi ani tomu, kdo přichází s ním…

   Téhož dne se podařilo lidem zajmout jednoho skřeta, a tak se jej snažili v tajnosti dostat do města. Protože se však skřet celou cestu vyptával na to, "kdy už tam budou", a "jak je to daleko" a "kolik ještě kopců", ztěžoval si na "bolavé nožičky" a vůbec všemožně na sebe a své věznitele přivolával pozornost, rozhodli se mu dát roubík, na což zareagoval křičením, že jde o mučení.
   Ve městě ho chtěli vykoupat, což považoval ve srovnání s roubíkem ze nejhorší druh mučení vůbec, a aby nemusel pomáhat v kuchyni, ukousl si prst a sténal, jak moc ho to bolí..

   S ranním kuropěním se celým královstvím nesla radostná zpráva: "královi se narodila neteř." Na její zdraví teklo pivo a víno proudem.
   Zatímco někteří lidé slavili a hodovali, jiní vyhledali čarodějnici...


...nato, že nesměla do jejich města a hrozilo jí z jejich strany upálení, jim nezvykle často vycházela vstříc... popsala jim cestu k chrámu Moudrosti a poradila jim, aby tam na počest bohyně zapálili svíčku.
   Bohyně, kterou již léta nikdo v tomto chrámu nenavštěvoval, byla natolik dojatá, že se svým ovečkám zjevila a předala jim svitek s rituálem a zaklínadlo na vyvolání ducha pátého hrdiny - Axegara.

   Khirsah, Merendil a QMax koupili od vetešnice za všechny své peníze Axegarův pohár a duchovi ho přinesli naplněný pivem. Duch jej však nepřijal s tím, že pivu nikdy neholdoval, neb plzeňské - jediné pivo hodné toho, aby protékalo jeho hrdlem, ještě nespatřilo světlo světa…
   Trojice sice nechápala, co je to "plzeňské", avšak nenechala se odradit a výměnou za novou zbroj získala medovinu, kterou Axegarův duch vypil a předal Merendilovi svou sekeru i se schopnostmi…

   Zdá se, že Khirsah s Merendilem tak trochu odsunuli svého přítele QMaxe na druhého koně... trochu ten příměr s druhou kolejí kulhá, vím, ale to třeba ten kůň taky...ale zdání klame. Ani QMax nepřišel zkrátka. Prostřednictvím skřetí šamanky se dostali k lektvaru, kterým donutili k poslušnosti knihovnici Molti a ta jim vydala medailon, který měla v úschově...

   Bitva, která se dalšího rána odehrála v prostoru mezi bývalým Chrámem Draka, nyní svatyní boha chaosu - Orina a Raganarskou pevností, byla krvavá.
   Zatímco Kha-Zadas vzýval ve svatyni boha Orina a posílal nejprve své šamance a po její smrti spojenci Khirsahovi magickou sílu, ostatní jemu věrní - skřeti a skoro kompletní bývalý Řád Draka - udatně jeden za druhým padli..

   Ztráty však byly i na protější straně: zubožené tělo hraběte Gorduina přepadlo přes hradby, nepočítaně lidí pozbylo poslední známky života…

   I Kha-Zadas konečně spočinul v hrobě, kterým se pro něj stala svatyně, jež nevydržela nápor temné magie a zřítila se na Kha-Zadovu hlavu… říkalo se, že představení Řádu Draka nikdy příliš nevynakládali stříbrňáky na údržbu chrámu... ono zaopatřit všechny ty ušmudlané děti z okolí, které jim po právu mohli říkat "otče", není taková sranda, jaká byla při jejich tvorbě...

   Po usednutí zvířeného prachu na sebe hleděli tři přeživší: Khirsah, který se stal novým hrabětem, Merendil, který nechal v Raganaru postavit Chrám bohyně Moudrosti a šestý hrdina, který tak odčinil svou vinu z dávných let a jeho duše tak mohla opustit tělo..

   Odchodem dvou pradávných duchů skončil Druhý věk…