Nedlouho poté, vjíždí do dvora král doprovázený velmistrem řádu bohyně Danu tajemným Garaltem, bezzemkem markýzem Tempem z Caedmonu a záhadnou na vnady ne zrovna chudou Siluan.
Zdejší vladyka hrabě Telcontar hosty vítá a zve je na skromné pohoštění, které jen stěží hostinou hodnou krále nazývati lze.
Ke stolu také zasedá potulný mnich, kterého král cestou s sebou vzal, i přesto, že tento jej zapřísahal, že na Telcontarově dvorci není vítán. Král doufá, že z vyhládlého mnicha u prostřeného stolu dostane odpovědi na otázky, které mu sladký spánek kazí.
Nad stolem zatím létají slova břitká jak ostří kalené oceli, hrabě Telcontar s markýzem Tempem ve vádě.
Král se snaží svou moudrostí oba kohouty usmířit a vyzývá mnicha, aby přispěl nějakou pověstí, která by osvětlila, proč právě na Telcontarově hrabství v posledních měsících stvůry pekel lidem životy maří.
Mnich však místo nějaké pověsti přilévá oleje do ohně tím, že si stěžuje na chudě prostřený stůl, na svou kýmsi ukradenou hůl, a jediné, co ze zebe vysouká jsou jakési dva pomatené příběhy, které jakoby si na místě vymyslel. V prvním příběhu kdosi zabil draka sotva půl dne chůze od vladykova sídla, ve druhém šlo o malou sošku velkého Fejka, která má moc ochránit dům toho, kdo ji ve svém domě schová či chrání celé město, je-li umístěna do jeho středu.
Druhý den se v hrabství začaly šířit zvěsti o duchovi stěží odolávajícímu tajemné síle, jež ho z hrobu táhla. Jak už to tak bývá, probudí-li se duch z mnohaletého spánku, byl i tento velmi sdílný. Nejen, že přivedl Fejkovi hledače na správnou cestu, ale navíc i ukázal směr, kterým se vydat měli ti, jež zlo zapuditi chtěli.
Tak se stalo, že byl ve svém doupěti objeven nekromant, jehož síla byla nakonec zlomena rozmáčknutím černého vejce. Do lidských rukou se tak dostaly po letech stránky z deníku jakéhosi mrtvého cestovatele, ledová růže, peří, hůl potulného mnicha a nějaké peníze.
Spolu s nekromantem žili poblíž doupěte také loupežníci, které nekromant při prvním setkání proměnil v zombie. Když i tito jsou na hlavu poražení, nabízí jim sličná Siluan obchod. Vrátí jim lidskou podobu, budou-li ji oddáni… a loupežníci souhlasí.
Zatímco mistr Garalt pročítá deník cestovatele a Siluan navrací lidskou podobu loupežníkům, vjíždí do Telcontarova sídla markýz Temp z Caedmonu s Fejkovou soškou v ruce.
Prvním Siluaniným rozkazem jsou loupežníci posláni k Druidského hájku, kde mají pobít Telcontarovu družinu a připravit ji o Listinu druidů, kterou pak své paní coby dar přinésti mají. Siluan zároveň obratně využívá svého vlivu nad markýzem Tempem, který nejednou podlehl jejím svodům, neb byl zasažen tím nejzranitelnějším šípem - šípem Amorovým, a přemluví jej, aby při napadení hraběcí družiny stál se svými druhy v nečinnosti.
Mezitím však Listinu druidů předává poslední žijící druidka velmistru Garaltovi, který ji svým mužným zjevem natolik vnitřně rozechvěje, že té se několikráte podlomí nohy v kolenou.
Loupežníci jsou tak nuceni pronásledovat Garaltovu družinu a to až k hraběcímu dvorci. Tam se také objevuje druidka, která si králi stěžuje na neurvalé chování hraběte a jeho druhů v Druidském hájku a která také chce podruhé popatřit na muže, který ji před pár okamžiky tak rozum zatemnil.
Král pozorně naslouchá druidčiným slovům, když tu jeho pozornost upoutá hluk šarvátky na samém okraji dvorce. Nechápaje, proč se hraběcí a markýzova družina vzájemně vraždí, místo aby společně pomohli Garaltovi v boji proti loupežníkům, požádá přítomnou druidku, aby bojující skupinky zkameněla. Druidka královu přání vyhovuje dle přišlivšího mnicha i proto, že se uprostřed vřavy ocitl on….. druidčina srdce (a nejen srdce) šampión.
Král osobně zahájil vyšetřování, aby za hlavního viníka prohlásil markýze Tempa z Caedmonu, kterýžto byl uvržen do žaláře, aniž by komukoli prozradil jméno pravého strůjce zrady.
Nad ránem byl králi doručen list, po jehož přečtení dal tento sedlat koně, aby neprodleně odcestoval do hlavního města. Vzal s sebou Tempa zbaveného šlechtického titulu coby vězně a vyšetřováním zdejších záhad pověřil velmistra Garalta, který jej měl doprovodit až na hranici Doubraveckého panství.
Cestou byla královská družina přepadena loupežníky, kteří na pokyn své sličné velitelky osvobodili Tempa. A nebyli by to správní loupežníci, kdyby si také od krále nevzali něco na přilepšenou….
V té době poodhalila vědma Enia roušku tajemství z Chrámu moudrosti, kterýžto se střídavě objevoval a mizel hluboko v lesích. Říkalo se, že prý v něm žije šest mnichů, z nichž každý stráží jednu tabulku magického textu vždy ve dvou vyhotoveních, které se je ochoten vzdát výměnou za nějaký předmět.
Marnivý mnich toužil po náramku a náhrdelníku vodních žínek. Bojechtivý chtěl zpět svůj meč a štít, jež kdysi ztratil v boji proti dřevěnému obru. Chvastoun, jenž se celý život chlubil tím, že draka skolil, lačnil po kapkách dračí krve. Chamtivý žádal drahé kameny z hrobu zardoušených šlechtičen. Dvakrát tajně ženatý mnich vyměnil své tabulky za dva mizející prsteny a starý mnich Pletichář nepožadoval nic jiného než medailon toho, jehož žadatel tabulky považoval za svého největšího nepřítele.
Šperky vodních víl bylo možno získat jednak o úplňku měsíce, kdy víly tančily na palouku u staré vrby nebo od vodníka, který tu a tam ve vrbových větvích nějaký ten šperk po jejich reji našel a před svou parádivou ženou schoval. Čekat do úplňku znamenalo ztratit mnoho času a tak se stalo, že Tempova družina nyní již spojena s loupeživou bandou lotrase Goblina raději vyhledala vodníka.
Zelený mužíček sedával na vrbě nad potokem nedaleko mostku, kde voda ty nejkrásnější melodie vyhrávala, zatímco on si vychutnával libé vůně tabáku ze své podnosnice libočudné.
Když popatřil na vůdce loupežníků Goblina a jeho tlupu, neskrýval své rozčarování, neb na paměti měl jejich nedávnou návštěvu Druidského hájku, kde se spolu s hraběcí družinou chovali nepatřičně. Nejen, že poškodili můstek do onoho hájku, ale především vyrušili druidku od příprav na pravidelnou koupel, na kterou chodíval vodník nahánět tu nejčistší vodu, aby mu druidka na oplátku odhalila své vnady. Místo toho druidka odešla stěžovat si králi a nezvyklý ruch navíc přilákal vodníkovu ženu, která mu pak doma vyčinila.
Aby od vodníka dostali požadovaný šperk, museli mu nejen slíbit, že se k vodě a vůbec k přírodě začnou chovat s pokorou a úctou, ale především ho znovu dostat do pohody, ze které ho byli svým příchodem vyrušili. To se jim nakonec podařilo až poté, co zažehli oheň v jeho uhasnuvší fajfce a co mu společně zazpívali.
Také ty, co kvůli předmětům pro mnichy hroby vyrabovali, nečekaly jen příjemné chvíle. Nakazili se neznámou chorobou, kterou postupně rozšířili po celém hrabství. Jako zázrakem jí unikl potulný mnich, který navíc výměnou za ztracený dopis uzdravil ty, jež mu dopis přinesli. Ostatní museli sbírat bylinky, pít lektvary z nich a čekat, než se jejich účinek projevil.
Nedlouho poté byl objeven i hrob cestovatele, jehož deník byl nalezen v nekromantově doupěti. Hrob nebyl k obrovskému údivu každého světaznalého na vyvýšeném místě v kraji, ale v lese nedaleko dvorce hraběte Telcontara. Snad bylo zvykem v těch krajích převrátit každý nalezený hrob, těžko říci kterou částí zetlelého těla, vzhůru a vybrat z něj vše potřebné i nepotřebné. Do Garaltových rukou se tak dostala šifrovací mřížka a amulet ne nepodobný tomu, co se na krku potulnému mnichu pohupoval.
Pomocí mřížky zjistila velmistrova družina spolu s družinou hraběcí polohu Brány démonů. Postup, jak tuto bránu jednou pro vždy zavřít pak ochotně Garaltovi nabídla druidka, která jej už dychtivě očekávala čerstvě vymydlená, k vodníkovu potěšení a k nelibosti jeho ženy, v druidském hájku.
Brána démonů byla, jak již její samotný název napovídá, jakýmsi průchodem do světa temna, zla a smrti. Každých sto let mohla být brána buď otevřena nebo navždy zapečetěna. Příležitost k obému přišla v dalších hodinách až dnech…
Ze starých legend bylo možné vyčíst, že před několika staletími se o otevření pokoušela mocná kouzelnice, která však byla při svém rituálu vyrušena a do středu brány na druhou stranu šupinatou paží vtažena. Její dva černí pomocníci byli jiným mocným mágem uzavřeni do menší brány a čekali tam až do chvíle, než tuto menší bránu otevřel velmistr Garalt v domnění, že pečetí Bránu démonů.
Sotva byli "muži v černém" ze svého vězení vypuštěni, vrhli se s meči na vše živé. Zbraně smrtelníků černé muže vůbec nezraňovaly, dokud nebyly posvěceny druidkou a ověnčeny plody stromu česnekovníku, který v ten den nejen vykvetl, ale i čerstvé plody po staletích vydal. Zbraně tak začaly účinkovat a jejich majitelé pro tento večer mohli usnout s vědomím, že o jejich život nikdo usilovat nebude.
Bylo zřejmé, že šifrovací mřížka nalezená v hrobě cestovatele, není ani mřížkou vedoucí k Bráně démonů, ani mřížkou jedinou. Pravou mřížku strážili bytosti živlů - elementálové. Bytosti velmi těžce zranitelné, ale poslouchající toho, kdo vlastní pečeť jejich živlu, případně vládne příslušným zaklínadlem.
Cesta k některým pečetím vedla i do bludiště, které toho rána ve svahu nad potokem vyrostlo.
Cíl hraběcí a Garaltovi družiny dostával jasné obrysy - zapečetit bránu jednou provždy. Garalt by tak vyřešil záhady panství Doubrava a mohl se slávou odjet, o hraběti Telcontarovi by se přestaly šířit zvěsti o jeho neschopnosti či dokonce jeho pletkách s pekelnými služebníky a konečně i prostí lidé z hrabství by našli opět svůj klid.
Siluan, mocná čarodějka, naproti tomu chtěla bránu otevřít a spolu se silami zla ovládnout známý svět. Nemohla již déle tajit svou temnou stránku a proto již doprovázela bandu loupežníků spolu s Tempem a jeho druhy zcela otevřeně.
Ani ti, co chtěli bránu otevřít, ani ti, co ji chtěli zapečetit, nedostali všechny pečetě elementálů, což znamenalo, že se někdo z každé skupiny musel stát zaklínačem a naučit se zbylá zaklínadla, neboť jiný způsob, jak se dostat přes elementály znám nikomu nebyl.
První přes elementály prošla skupina těch, kteří chtěli bránu zapečetit.
Cestou zpět v lese navíc zaútočili na své protivníky a to s jediným cílem: zabít zaklínače a tím jim znemožnit dostat se k pravé mřížce. Udělali však chybu, když nezjistili totožnost bytosti, kterou v lese na cestě potkali. Chtěli ji sice spravit o svém povedeném kousku, ale bytost je se slovy " nemohu se zastavit" minula a stejným tempem si to šinula dál… Byl to čas jdoucí natáhnout sluneční hodiny. Čas, jež zanedlouho míjel i druhou skupinu, a kterému se zželelo zklamané bandy truchlící nad bezvládným tělem zaklínačovým. I rozhodl se, že v tak krásný slunečný den zcela výjimečně vrátí své kroky… o několik chvil později se opět rozeběhl ke slunečným hodinám a v rukách Siluaniných byla tentokrát správná mřížka.
Pomocí nově nabyté mřížky rozluštili obě skupiny správnou polohu Brány démonů. Den, kdy mohlo dojít k zapečetění či otevření brány, začal se sobotními slunečními paprsky.
Velmistr Garalt za doprovodu svých bližních zapečetil bránu dříve, než se v ta místa Siluan se svými služebníky vůbec dostala…. Velmistr tak splnil úkol, kterým ho král pověřil, hrabství bylo zbaveno všech běsů a děsů, po Siluan a Tempovi jakoby se země slehla a loupežníci tak nabyli ztracenou svobodu.… Dokonce i mnich, který se v těch neblahých dobách po hrabství Doubraveckém toulal, mohl být spokojen. Zjistil svou pravou totožnost a mohl se vrátit do kláštera Sedmihlavců. … Také poslední druidka opustila hájek, aby se už lidem nikdy neobjevila… i když se šuškalo ještě drahnou dobu, že s okouzlujícím velmistrem odcestovala… a tak i u vodníků zavládla rodinná pohoda.