Příchod na Caer Morhen

    Snad proto se toulal Gandalfek krajinou Gigachatu, aby jednou do cesty postavil se mu hrad. Hrad mocný a nedobytný, z jehož hradeb co chvíli ječící trpajzlíky shazovali. ...zde je nutno podotknouti, že trpajzlík nemá až na některé výjimky s trpaslíkem pranic společného, nejde o označení rasy, ale o pojmenování jistého typu bytostí, jejichž společným znakem je malý mozek...
    Sotva jen branou vstoupil, neušel zrakům jednoho z hradních pánů, kterýžto ho na hradě Morhen přivítal.
    Neb toho dne Gandalfek z hradeb trpajzlíky nenásledoval, čehož později mnozí jistě litovali, začal Caer Morhen navštěvovat častěji. Jednoho dne si vydupal svou komůrku na spaní, nato si nárokoval opuštěnou věž na konci západního křídla, až zabral křeslo v Hradní Radě… dodnes se mnozí podivují nad tím, že jen jedno…

Wotanburg

    I přes výše zmíněné byl Gandalfek vyzván, aby se spolu s dalšími na dřevěný hrad Wotanburg s poselstvím vydal…
    Morová rána v oněch končinách zrovna kruté daně vybírala a tamní lesy plné ozbrojených tlup byly… zdalipak právě to nebyl pravý důvod, proč tam byl Gandalfek poslán?!?
    Nu, ať už tam byl přiměn jet s jakýmkoli úmyslem, navrátil se bez zjevných následků… v těchto místech se mi nepodařilo v kronice Caer Morhen rozluštit celé věty, proto si poznamenávám jen útržkovitá sdělení: sakriš… bohové…zase to nevyšlo…se ho snad nezbavím… v další části textu je mnoho kaněk a odhaduji, že nejeden brk z neznámých příčin vypověděl službu…
   
    V hlavách družiny navrátivší se z Wotanburgu časem uzrál nápad opakovat pravidelně jednou do roka podobně nebezpečnou výpravu. Z té doby také pochází heslo: „Jednou se to povést musí“, k jehož autorství se však v kronice Caer Morhen nikdo nehlásí…
    Nebyl by to Gandalfek, kdyby si hlavní přípravy na zmíněnou výpravu nenaložil na svá bedra. Jak se postupně čas odjezdu nachyloval, začal z hrůzou zjišťovat, že si ukrojil větší krajíc, než je schopen strávit.
    V téže době zachvátila celou zem nebývalá průtrž mračen, která za sebou zanechávala stržené mosty, rozbořená obydlí a neprůjezdné cesty…
    Zatímco všichni lomili nad neštěstím rukama, Gandalfkovi spadl balvan z míst, kde ostatní srdce nosívají. Zlí jazykové připisovali neštěstí právě Gandalfkovi, ale nikomu se v té době spolehlivě nepovedlo prokázat sebemenší spojení mezi Gandalfkem a vodním živlem, i když v pozdějších dobách je možno v kronice nalézti záznam o vodním mužíkovi, který jakoby z oka Gandalfkovi vypadl…
    Jisté je, že výprava na Šelmberk, kterou měl zaštiťovat Gandalfek, se nekonala…
    Snad proto, aby se podobné katastrofy nestávaly každým rokem, náhodou vždy v době, kdy Gandalfek něco organizuje, rozhodli se hradní páni Garalt a Tygr, že napříště budou dohlížet na přípravy raději osobně..
    Jako první se pustil do příprav již druhého Šelmberka, od té doby Šelmaberkem zvaného, Tygr spolu s vědmou Eniou, kterážto po celou výpravu žila utkvělou představou, že nad její styl pálení papírových listů není.
    Vervu, s jakou se vrhala do všech nebezpečenství, lze prý připodobnit jednou větou: „byla tělem i duchem všude…tělem někdy více, než duchem“.

Pátrání pokračuje


    Před časem se mi do rukou dostala část deníku jakési Siluan, kterážto se považuje za elfku ze Silvanestu.
    V části, kterou jsem rozluštil, popisuje necelé dva roky svého života v Gumdolí nedaleko hradu Morhen a na hradě samotném. Hrad v té době působil opuštěně a sloužil převážně jako dočasné útočiště po kraji se toulajícím bytostem.
    Ze zápisků je možné vyčíst, že Siluan za dlouhých zimních večerů ráda naslouchala hlasu hradního pána Tygra, jenž se jí snažil přiblížit časy dávno minulé … I přesto, že na několika málo listech Siluan popisuje pouze velmi krátký časový úsek, najdeme zde zmínku o Gandalfkovi, což svědčí – dle mého názoru - o jeho významnosti v historii hradu. Pravda, zmínka je to nepatrná a zavádějící. Siluan označuje Gandalfka za „poněkud potrhlého čaroděje“, což svědčí o její povrchní znalosti tak složité osobnosti.
    Přes všechny nedostatky Siluanina deníku je jeho objev přínosem, neboť posunuje mé bádání dál. Siluan totiž na svých řádcích zmiňuje i další hradní obyvatele: druida Roda Erika, dvojčata Elrondy a Marghen, „všeuměla“ Johna Jarika, dračici Bengalu, latrináře Golema, žabáka Viciouse, vrchní lovčí Renie, tajemnou Violettku s jejím druhem Čarodějem, žalářníka Mera a další, po jejichž stopách se mohu vydat s cílem najít další střípky do mozaiky jménem Gandalfek.

Pátrání u konce

    Docela náhodou se mi do ruky dostala mapka, která detailně zobrazovala jedno malé údolí s jedním zapomenutým chrámem.
    Nevím co ani proč, ale něco mne doslova nutilo vydat se do tohoto chrámu. V noci jsem se budil zpocený a nemohl usnout, v hlavě jedinou myšlenku – že musím údolí s chrámem vidět...
    Když má muka nepřestávala ani po několika dnech, sbalil jsem si nejnutnější věci a vydal se za cílem, jež mi ukazovala mapa. Údolí jsem našel celkem snadno, i když nutno podotknout, že mapa nebyla zrovna aktuální. Najít chrám respektive jeho rozvaliny v křoví bylo o poznání složitější...
    Nechápal jsem, co vlastně na tomto místě hledám a protože jsem byl po cestě vyčerpaný, utábořil jsem se nedaleko rozvalin a po dlouhých dnech klidně usnul.
    V noci mne navštívil ON... božský, úchvatný a jedinečný... Prozradil mi, že v rozvalinách chrámu mohu najít náhrobní kámen s jeho jménem. On sám prý v hrobě neleží, neboť použil všechny své schopnosti k proměně v lesní vůni, podobně jako to udělal dávno před ním jeho vzor, jeden z čarodějů první kategorie...
    Když jsem se nad ránem probudil a rozvzpomenul se na svůj sen, neváhal jsem ani minutu a šel hledat Gandalfkův náhrobek... Krom jeho jména na něm byla čitelná jen část nápisu: