Tam, kde ráno rosa studí, tam, kde slunce vychází,
   žila kdysi krasavice, co neznala nesnází.

   Anna, tak se jmenovala, byla dcerou knížete,
   na vdavky už měla stáří, to se nám to zaplete.

   Žila na překrásném hradě, příkopem byl obehnán,
   tam mířili nápadníci, každý zbrojí obtěžkán.

   Veliký se konal turnaj (otec chřestí penězi),
   Anna a nemalé jmění připadnou pak vítězi.

   U večeře hledí Anna na "vybranou" společnost,
   z těch náfuků je jí špatně a má jich už víc než dost.

   Na hrad přijeli i herci, žongléři a kejklíři,
   aby pobavili hosty nad plnými talíři.

   Mezi nimi byl i jeden, co tam Annu upoutal
   a do jejích modrých očí přespříliš se zakoukal.

   On byl bardem bez přístřeší, ona dcerou knížete,
   láska nepočítá jmění, tak to chodí na světě.

   Dál rytíři bojovali mečem, dýkou, sudlicí,
   Anna s bardem prožívali svoji lásku sílící.

   Když už každý z nápadníků s ostatními bojoval,
   vítěze vyhlásil kníže - byl jím rytíř Donoval.

   Rytíř v duchu sčítá věno, svatební noc plánuje...
   Anna není k nalezení, s bardem právě obcuje.

   Když rodiče zjistili, jak se věci mají,
   hněvali se, láteřili, že na holou jí dají.

   Donoval je z toho v šoku a hned žádá odškodné,
   omlouvati musí kníže dcery mravy nevhodné.

   Anna postaví si hlavu, za svou láskou touží jít
   a tak s bardem balí truhly, rodný hrad chce opustit.

   Co však zjistí velmi záhy, když se z domu vytratí?
   Už nejsou dva, ale tři, vše se náhle obrátí.

   Píše domů tu novinu, matka celá rozněžní.
   Hned se vraťte, děti moje! Fanfáry se rozezní.

   Bude svatba, i když malá, (zlaté si vzal Donoval)
   tchán však barda nemá v lásce, lepší osud plánoval.

   Všichni svatbu oslavili, jenom kníže nemá klid,
   koumá, jak se barda zbavit, jak mladý pár rozdělit.

   "Zeti, dítě na světě je, výhradu mám jedinou:
   Tvůj syn měl by vždycky vědět, že jsi chrabrým hrdinou.

   Měl bys prokázati skutky, že se biješ jako lev
   a v bitvě u Bílé řeky prolít nepřátelskou krev."

   Bard tu drzou výzvu přijal, Anna měla obavy,
   tak nechala zhotovit pás, co zranění napraví.

   Za staletým zašla Sorsem, co zná staré umění,
   co do věcí kouzla skryje, pás v artefakt promění.

   Bard se loučil se svou ženou, synek mával z kolíbky,
   Anna pás mu darovala, než pokryla ho polibky.

   Odjel tam, kde válka zuří, u sebe měl pás a meč,
   postavil se v čelo armád, kde je nejlítější seč.

   Skřeti před ním utíkali, rázem se stal hrdinou,
   on však jediné měl přání - být zas se svou rodinou.

   Hned po bitvě žene koně, aby spatřil ženu svou,
   dlouhé je to putování, jede dnem i noční tmou.

   Anna ho polibky vítá, jenom tchán se zamračil.
   Co nachystat, aby zeti Smrťák oči zatlačil?

   Sedá, píše králi dopis, činy barda vychválí,
   rád by opět v bitvách skvěl se, v barvách vašich, můj králi."

   Krále tíží další spory a nabídku uvítá,
   zanedlouho jeho posel na hrad s listem zavítá.

   V listu stojí králův příkaz, aby bard hned vyrazil
   a řádění nestvůr v kopcích okamžitě zarazil.

   Tak se bard zas s ženou loučí, krále musí poslouchat,
   pás zas na zbroj zapíná si, stvůry jede vybouchat.

   Je pryč déle než-li měsíc, v Anně sílí obavy,
   tak vysílá rychlé jezdce pro barda či pro zprávy.

   Jezdci zvláštní podívanou spatří v lese v kopcích,
   příšer mrtvoly tam leží, každou ťalo ostří.

   To ostří bardova meče zrůdy všechny zrubalo,
   bard však není k nalezení, copak se s ním as stalo?

   Jezdci ještě zkouší hledat, je to marná snaha,
   bard již více spatřen nebyl, nikdo nezná vraha.