Byla to dlouhá a krvavá bitva. Nadešlo svítání, poledne a zase noc, ale až s příchodem poledne druhého dne byly kmeny trollů a elitní oddíly Kha -dur-see rozprášeny, jejich bojová stroje spáleny a na zemi ležely víc jak dvě třetiny jejich ohromné armády. Sorsové se svou jízdou a pěšáky se stejně jako lidské oddíly chovaly nesmlouvavě a raněné nepřátele nemilosrdně doráželi.
Ustupující kmeny Tollů se stahovaly do hor podél Bílé řeky a cestou zahazovaly vše, cojim při útěku překáželo. Jízdní oddíly Sorsů vedené Freyou na ně dotíraly po celé délce linie bojové fronty s cílem odříznout je dříve než dosáhnou mostů u Temného lesa.
Bohužel se to zcela nezdařilo. Elitní oddíly trollů se k mostům dostaly současně s IV. Jezdeckým plukem Sorských svobodných jezdců vedených v tutu chvíli samotnou Freyou a rozpoutala se krvavá řež. Jeho levé křídlo kde byla i Freya proniklo až k mostu a probilo se na druhý břeh, kde zatlačilo bránící se trolly až k blízkému okraji lesa. Ve chvíli, kdy se vítězství zdálo nadosah, se několik ustupujících trollů zvedlo k poslednímu odporu.
Na Sorsy právě přejíždějící most se snesla sprška šípů. Dva z nich zasáhly Freyu do prsou a srazily ji do reky. Její tělo již nikdo nespatřil. Den po bitvě zasypali rytíři i prostí vojáci jejího oddílu hladinu reky květy růží, které tolik milovala….
Legenda vod Ghráka, skřeťýho učence
Bila to secsakra dlouhá řešba. Sice sme se před ňý nacpaly do svatyňe s Kazadasem, abysme se posílyly rytuálem, ale bilo nám to k ničemu, protože sme prohrály. Porád do nás najížděli koňma a mi museli do kopců kolem řeky.
Podařilo se nám natrefit na most, ale voňi nás na něj né a né pustit. Na něm byl kůň a na tom seděla ňáká cuchta, co střílela šípy. Kolem ňí bila horda maňíků s mečma.
Kapruňák vzal ten nejtlusčí šíp a ťim tu na koni zabil. Jenže už nám to bylo k ňičemu a navíc nás ty podělaný lidi s mečma začaly mlátit eště vzteklejc a museli sme zdrhnout.
Kazadas bil pjekně vytočenej a pár velytelů rozkázal zmlátit. Pak přyšlo pár kámošů a začaly vykládat, že ty lidi házej do vody ňáký kytky. Asi jim fakt hráblo. Ten večír sem se vožral jako dycki, dyš sme to projely.
Legenda o Freye - napsal kronikář Erwin Mortimer
Je tomu již pět dlouhých staletí, kdy vypukly první ozbrojené konflikty mezi námi – Sorsy a nevzdělaným pronárodem Trol-la.
V minulosti bylo svedeno mnoho velkých bitev, jen málo z nich však bylo tak významných, jako ta ve čtvrtém roce vlády krále Bertholda, přesněji dne 20. července. Toho dne stanuli u Bílé řeky nejlepší z našich bojovníků. Vůdkyní všech se stala zkušená lučištnice Freya. Na opačném břehu se formovalo vojsko skřetů. Jejich divoké zelené obličeje prozrazovaly, že dychtí po boji.
Freya rozkázala bránit most za každou cenu. Skřeti se tlačili podél břehu, do dravého proudu Bílé řeky se však vstoupit neodvážili. Zuřivě se snažili probojovat si cestu přes most. Kdyby ho dobyli, způsobili by nám tím vážné problémy, protože by měli otevřenou cestu k rabování a vypalování našich měst a vesnic.
Freya si to uvědomovala. Sama na svém černém koni vyjela na most a mnohokráte vypustila ze zlaceného luku přesnou střelu, která ukončila život některého z nepřátel. Spolubojovníci následovali jejího příkladu a ostatní střelci kosili tupé skřety po desítkách. Kolem Freyi vytvořili obranný kruh vynikající šermíři, kteří odstraňovali dotěrné zelené zrůdy, jimž se přece jen podařilo vkročit na most.
Už se zdálo, že oslavíme velké vítězství. Nepřátelské řady prořídly a Freya stále vystřelovala šíp za šípem. V poledním slunci se její zbroj zlatě leskla. V tom okamžiku se na druhém břehu nad ostatními vztyčil vysoký skřet s dlouhým lukem, budiž stokrát proklet. Jeho šíp pročísl vzduch a našel svůj cíl těsně nad Freyiným pancířem.
Černý oř se vzepjal a Freya přepadla přes nízké zábradlí mostu do řeky. V řece se tvořily víry a proud strhl její tělo pod hladinu. Několik lidí se okamžitě vrhlo do vody za ní, aby ji vytáhli. Bohužel se to nikomu nepodařilo a měli co dělat, aby spasili alespoň sami sebe.
Šermíři na mostě, rozzuřeni Freyiným pádem k nepříčetnosti, zatím zběsile zaútočili na skřety a podařilo se jim zahnat zbytky jejich vojska do hor.
Freyino tělo se nepodařilo nalézt ani později. Vítězství to bylo neradostné. Na mostě se shromáždilo mnoho lidí, aby uctili Freyinu památku. Vždy milovala květiny. Most jimi byl celý pokryt a další unášela voda po proudu. Na její počest vystřelili několik střel z jejího luku, který se jim jakoby zázrakem podařilo vylovit z vody nedaleko mostu, a poté jej poslali darem králi Bertholdovi. Král ho nechal vystavit v Síni hrdinů, aby se na její čin nikdy nezapomnělo.
Ctislav Kvítečko
Smrt Freyina
Na břehu černý oř se vzpíná,
kráska v ruce luk svůj třímá,
na zelené zrůdy míří,
kolem meče vzduchem víří.
Panna velí jezdcům šiků,
však nedostane se jí díků,
z koně padá, zasažená.
Střela z kuše vypuštěná
proklála ji, život krátí,
čas již nikdo nenavrátí.
Bitva končí neprohraná,
nevstává však krásná panna,
v brodu leží tělo její,
přátelům se duše chvějí.
Zármutek jim hrdla úží,
proudem plují květy růží.